( Rubrika: pozvánky do knihovny ) Ladislav Zedník - Město jeden kámen

Autorské čtení, Magnesia litera za poezii, městská knihovna, čtvrtek 6. 10. - 17,30

Srdečně zveme na autorské čtení Ladislava Zedníka z jeho knihy básní Město jeden kámen, za který získal Magnesii literu za poezii 2016. Knihu vydalo nakladatelství Dauphin. Akce se koná v rámci Maratonu čtení během Týdne knihoven a je podpořena Svazem knihovníků a z projektu Čtení pomáhá.

Básník (ročník 1977) se ve své nové sbírce vrací ke klíčovým okamžikům dětství a dospívání. Podstatnou roli hraje původní profese: paleontologie. V knize nacházíme bizarní každodenní prostory jako je „podolský plavečák“ nebo „cementárna Radotín“. Jindy se zas propadáme do magického světa, v němž za každou vesnicí může ležet přímořský atol. Básně se nebojí odborných termínů. Výsledkem ale není odtažitá „vědecká" lyrika, nýbrž uvolněná a sebevědomá poezie, která se nebojí stavět na hlavu zažitá poetická klišé a vytvářet z nich novou kvalitu.

Barrandeum; podolský plavečák
Kdysi cementárna. Nyní prostor zamodřují bazény.
Nad chlorným roztokem
s preparáty obnažených těl
soupeří s devonem silur. Na této hranici,
podobně jako na dalších hraničních liniích
států či epoch,
proběhlo rozsáhlé vymírání. A skála,
šedivá, nečtená, zvrstvená časem,
může být, chceš-li,
pomníkem všech padlých druhů.
Paže nám mohutní snězenou zeminou.
Je nutné se prokopat – nevíme kam,
hloubit a hloubit. Do mozků, do myslí
nezbytnou niku. Pro další sošku;
třeba ji zrovna dnes najdeme. Nebo jen zjištění,
že zkamenět umí i mořská nemoc.
Že se pak podobá závrati.
Vyvrhnout to patetické zvíře
Dlouho šlo o pocit, že město je v místech
záměrů starší než hemžení těl –
důvodů smotaných do uzlu. Který zkameněl.
Bezhlavý opobůh pointilista
tečkoval kapkami kal. Ve vzduchu nazrála slova. Ale
nad vším tím zvodnělým kalem
nebylo, kdo by je natrhal.
Výlomem v pletivu vezmu tě do stínu
náletových dřevin... Sirény barev v nich ohlásí listopad.
Tuším, že zde je to místo. Snad
tady jsme kopali. Do hlíny, do skály.
Záseky od těch dob přepsalo houští.
Především jsme tu však toužili,
silurské vápence rubali do žíly. Zesláblým listům
teď pozdní čas z žilnatin pouští.
Sotva tu jámu dnes poznávám.
Z žitého člověka zůstala postava –
otisklá v kameni, v místě.
Těžko se spolehnout na ústa, když paměť houštinou zarůstá.
Byli jsme, nebyli. Nevíme jistě.

Barrandeum; expozice fosilií
Co vidíš první, když vejdeš:
vitrínu, v ní prosté věci: kladívko, síťovka, zápisník.
„...síťovka? To proto Joachim nepopsal
úplně nejmenší fosílie. Propadly oky.“ Zápisník je otevřený
na stránce s črtami souvrství: jaký čas –
nahý čas, skicami surově obnažen: břidlice, černé
klíny či škvíry pod zimními dveřmi;
vápence: dávné dny začaly driftovat k rovníku...
Co se ti vybaví první? Máme to stejné: atmosféra badatelny,
která, jako zákristie, začínala za řadami relikvií. Vědci jako kněží...
My dva prvně v Barrandeu:
z vitríny si opisujem nová zvláštní jména: Ascoceras, Trochoceras...
Budoucnost promlouvá latinsky. Útržky modlitby. Toho dne opsaná slova
stala se součástí běžného života,
hovorů na téma Chtěl bych, Snad najdu... Zároveň
podružné propadlo očima;
a mohlo se zdát, že se netvářím přítomně. A taky že ano
a taky že ne, když žitý čas neskýtal úchyty. Ve vzduchu, v mezerách
těl, strašně dočasných
v pachu pod nočními dveřmi. Odkud kam driftoval čas? To jsem netušil
v bytě mých rodičů – v pračce se rvaly zlé košile,
praly se o snadné emoce; a taky o ruce, co přehrají gesta jak šlágry,
pokud jim do cesty nevstoupí záměr: postavit dům nebo na čaj,
vyrazit ven nebo zuby
někomu, něčemu, do šedi vápence. Najít něco podstatného, současně
v podstatném ponechat otisk – neznělý, znělý, nebo jen chvění
v tvarové paměti stébel.