( Rubrika: regionální osobnosti ) Otokar Březina

básník

* 13. 9. 1868 Počátky (o. Pelhřimov) - 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou (o. Třebíč)

(vlastním jménem Václav Jebavý)

Narozen v rodině ševce ve třetím otcově manželství. V dětství býval často nemocný. Byl tělesně slabý, proto rodiče chtěli, aby se stal učitelem. V patnácti letech nastoupil do čtvrtého ročníku na reálce v Telči. Začal se zajímat o literaturu. Psal kuplety ke studentským zábavám a kreslil výborné karikatury. Uveřejňoval verše, povídky a humoresky v časopisech Orel, Moravská orlice a Vesna. Podepisoval se jako Václav Danšovský (podle jedné počátecké ulice). Nejlepším přítelem mu byl spolužák F. Bauer, nadaný hudebník. Byl předním organizátorem studentských akcí a zároveň samotář, který mnoho času trávil na procházkách, kde četl a dělal si výpisky z knih. Dnes vede z Počátek přes Telč a Novou Říši až do Jaroměřic nad Rokytnou tzv. Březinova cesta. Po maturitě nastoupil prozatímní podučitel do Jinošova. Již v této době byly patrny počátky stupňujícího se pocitu osamělosti. Seznámil se s Annou Pammrovou, se kterou celý život vedl korespondenci. Tato korespondence je důležitým pramenem života a pochopení díla O. Březiny.

     Složil podučitelské zkoušky a v listopadu 1888 nastoupil do školy v Nové Říši. V únoru 1890 mu v jednom týdnu zemřeli oba rodiče. Tato ztráta poznamenala jeho další život i dílo. Často studoval a četl v knihovně premonstrátského kláštera. Věnoval se dílu Baudelaira, Verlaina, Mallarméa, Poea, Schopenhauera, Nietzscheho, Danta aj. V r. 1892 se v časopise Niva poprvé objevil pseudonym Otokar Březina (radaktor F. Roháček nedostal omylem lístek s pseudonymem V. J. Danšovský, proto si vymyslel nový). Rukopis knihy Román Eduarda Brunnera (1889-1892) zničil, protože se mezitím vydal cestou symbolismu. V tomto duchu vyšlo během šesti let pět sbírek, které z něj rázem učinily největšího českého symbolistu.

     V roce 1894 složil učitelskou zkoušku na měšťanské školy. Školní práce ho unavovala, po celý život mu byla nutným zlem, ale přesto u ní vydržel. Povinnosti plnil svědomitě, ovšem bez nadšení. V roce 1901 byl přeložen do Jaroměřic nad Rokytnou. Učil nejprve na chlapecké a později i na dívčí škole. Odmítl nabídku Josefa Floriana, aby za ním šel do vydavatelství ve Staré Říši. V r. 1903 dokončil jedinou knihu esejí. Další texty zůstaly nevydány. Vedl samotářský život a málokdy opustil svůj domov. Přátelil se např. se sochařem Františkem Bílkem a s Jakubem Demlem. V r. 1913 se stal dopisujícím členem ČAVU a o 10 let později řádným členem. V r. 1919 obdržel čestný doktorát filozofie na UK v Praze. V témže roce získal tvůrčí dovolenou. V r. 1925 šel do důchodu. V r. 1921 odmítl profesuru na brněnské univerzitě. Dvakrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu (1921 a 1928). Obdržel Státní cenu (1928) a s ní 100 000 korun. Věnoval je Svatoboru. V zimě 1928 se zhoršila jeho celoživotní srdeční choroba a v březnu 1929 zemřel. Je pochován na jaroměřickém hřbitově. Verše a eseje byly tištěny v Moderní revue, Rozhledech, Almanachu secese, Novém životě aj. Knihy poezie Země a esejí Skryté dějiny zůstaly nedokončeny. 

 

D.: Tajemné dálky. 1895; Svítání na západě. 1896; Větry od pólů. 1897; Stavitelé chrámu. 1899; Ruce. 1901; Hudba pramenů (eseje). 1903; Nebezpečná sklizeň (výbor). 1968.

L.: Dvořák, M.: Tradice díla Otokara Březiny. Praha 1928; Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889-1905. 1932; Fiala, O.: Studie z novoříšského období Otokara Březiny. Praha 1969; Lakomá, E.: Úlomky hovorů Otokara Březiny. Brno 1992; Deml, J.: Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Olomouc 1994.

 

Citace z: Kdo byl kdo na jihozápadní Moravě : Dačicko, Jemnicko, Slavonicko, Telčsko. Dačice: Městské muzeum a galerie, 2000. 175 s.

Muzeum Otokara Březiny

Wikipedie

Volně dostupná díla Otokara Březiny

Otokar Březina v Nové Říši